30.11.2011

Abcházie, Gruzie, Osetie: kdo, kdy, kde a proč?

Kavkaz. Zajímavý kus světa zbožňovaný cestovateli a cestovatelkami nejen pro své překrásné hory, historické památky a pobřeží Černého moře, ale také pro velice přátelské a pohostinné obyvatele. Možná tím spíš se divíme, proč se právě několik oblastí Kavkazu po dlouhá léta nachází v politickém i mezilidském napětí a konfliktech, které – ať už jsou způsobeny předsudky a netolerancí obyčejných lidí, nebo jsou jen cynickou mocenskou hrou politiků – neprodukují nic lepšího než utrpení a bídu.

Když se podíváme na etnickou mapu Kavkazu, pochopíme, proč je situace komplikovaná a nepřehledná. Kvůli složitému hornatému terénu byly od sebe jednotlivé skupiny obyvatelstva již od dávných dob značně oddělené, což podporovalo rozvoj etnické pestrosti, včetně vývoje mnoha jazyků. Zabývat se historií a současností celého Kavkazu by vydalo na sice nesmírně zajímavou, ale nebezpečně těžkou knihu – přeci jen na území o rozloze, jako má Rumunsko, žije na tři desítky různých etnik. Proto se v tomto příspěvku zaměřím pouze na tu část, která je dnes na oficiálních mapách vyznačena pod názvem Gruzie. Zde se nacházejí dvě oblasti, které otevřeně usilují o samostatnost a nezávislost na Gruzii a do jisté míry se jim to i daří: Abcházie a Jižní Osetie.

ABCHÁZIE: VĚČNÁ POTRAVA VELKÝCH ŘÍŠÍ

Historicky vzato Abcházie po většinu své existence zápolila s nátlaky okolních velkých říší, které z ní zpravidla prostě učinily součást svého území. Výjimkou bylo hlavně období od 9. do 15. století, kdy abchazští a gruzínští králové usilovali o sjednocení širšího území jižního Kavkazu do společného státu. Jinak se ale Abcházie postupně zmocňovaly Římská říše, Byzantská říše, Osmanská říše, Rusko a nakonec Sovětský svaz, který nejen v tomto regionu hýbal dějinami 20. století.

V roce 1921 byla utvořena federace Abcházské a Gruzínské sovětské socialistické republiky (SSR), již o rok později se k nim připojila Arménie a Ázerbájdžán a společně utvořili Zakavkazskou sovětskou federativní socialistickou republiku. Ta vzápětí s Ruskou, Ukrajinskou a Běloruskou SSR utvořila Sovětský svaz. Po přijetí nové sovětské ústavy v roce 1931 byl ale Abcházské SSR odňat status svazové republiky a pro tamní obyvatelstvo nastaly těžké časy.

Zdroj: wikipedia.org

Zdroj: wikipedia.org

PRAMENY ZÁŠTI V DOBÁCH SOVĚTSKÉHO SVAZU

Hlavnímu představiteli zrušené Abchazské SSR Nestoru Lakobovi se sice ještě několik let dařilo udržovat částečnou nezávislost a pro Abcházii přijatelné podmínky, ale po jeho nevyjasněném úmrtí v roce 1936 Stalin ve spolupráci s dalším brutálním vrahem Lavrentijem Berijou[1] nastolili v Abcházii teror. V podstatě metodou etnické čistky nahradili naprostou většinu politických představitelů a dalších významných činitelů Gruzíny a zahájili násilnou asimilaci abcházského obyvatelstva, zejména prostřednictvím jazykových restrikcí: byla zavedena gruzínská abeceda, zákaz školního vyučování v abcházském jazyce, bylo zrušeno rozhlasové vysílání i noviny v abchazštině a dokonce platil i zákaz používání tohoto jazyka na veřejnosti.

Do Abcházie byly kromě toho přesídlovány desetitisíce zemědělců ze západní Gruzie. Ve chvíli, kdy demografické inženýrství narazilo na nedostatek zemědělské půdy, Stalin jednoduše rozhodl o deportaci celých vesnic obývaných řeckými a tureckými menšinami do Kazachstánu a dalších oblastí Střední Asie. Do těchto vysídlených vesnic byli vzápětí nastěhováni Gruzíni. V plánu byly údajně i deportace Abcházců, k nim už ale nedošlo.

Ačkoliv bylo „pogruzínšťování“ abcházského obyvatelstva součástí širší sovětské politiky asimilace etnických menšin, neoddiskutovatelná část odpovědnosti ležela nejen na Moskvě, ale i na Tbilisi. A právě z toho pramení vnímání problému samotnými Abcházci: Berija i Stalin byli oba Gruzíni, v Abcházii docházelo k pogruzínšťování a ne porušťování a přibývající počty nově příchozích Gruzínů šly ruku v ruce s potlačováním abcházské kulturní identity i reálné politické moci. Berija se Stalinem tak položili pevné základy pro pozdější eskalaci abcházskogruzínského konfliktu na přelomu 80. a 90. let.

OD ÚMRTÍ DVOU ŘEZNÍKŮ KE SNAHÁM O AUTONOMII

Po smrti Stalina a popravě Beriji v roce 1953 došlo i k částečnému uvolnění poměrů v Abcházii. Na vedoucí pozice se začali vracet Abcházci a došlo i k rehabilitaci abcházského jazyka, když začal být opět vyučován ve školách a stal se dokonce jedním z úředních jazyků. Abcházci postupně převzali moc, a i když početně v rámci obyvatelstva tvořili menšinu, začali aktivně usilovat o jistou míru autonomie. Nebylo až tak důležité, jestli vznikne samostatná Abcházská SSR nebo bude Abcházie přičleněna k sovětskému Rusku – ostatně ani jeden z návrhů vyslyšen nebyl.

Když se Sovětský svaz drolil, vůle Abcházců k autonomii sílila. Kontroverzní záměr gruzínské univerzity sídlící v Tbilisi otevřít v Suchumi, hlavním městě Abcházie, svoji pobočku a nahradit tak dosavadní gruzínskojazyčnou větev suchumské univerzity spustil v roce 1989 masové demonstrace Abcházců i Gruzínů. Ty přerostly v několikadenní ozbrojené boje následované vlnou oboustranné mobilizace.

Mnohatisícové pochody obyvatel západní Gruzie a Abcházců, které vyvrcholily (setkáním obou stran) na mostě nedaleko města Ochamchira [město na východě Abcházie – pozn. red.], hrozily přerůst v občanskou válku, čemuž tehdy ještě zabránila Rudá armáda. Ostatně ani jedna ze stran se v tu dobu necítila dostatečně připravená na konflikt.

VÁLKA ZA NEZÁVISLOST

V roce 1991 byla vyhlášena samostatnost Gruzie, politika nacionalistického prezidenta Gamsachurdii však nepočítala s autonomií pro žádnou oblast. Sotva Gruzie přijala ústavu, která deklarovala unitární stát, Abcházie vedená Vladislavem Ardzinbou vyhlásila v červenci 1992 úplnou nezávislost.

Vzápětí došlo v Gruzii k výměně režimu – moci se ujal Eduard Ševardnadze – a následovalo vojenské tažení na Suchumi, které mělo za cíl „nastolit pořádek“ a zajistit územní celistvost Gruzie. Abcházské defenzivě přispěchali na pomoc dobrovolníci nacionalistické Konfederace horských národů Kavkazu, která sdružovala různé kavkazské národy, například Čečence, Osety, Čerkesy nebo Kabardince. Ani s nimi by se ale samostatná Abcházie asi neubránila, kdyby včas nepožádala o pomoc Rusko. Jelcin sice nejprve zprostředkoval mírové jednání v Moskvě, ale jelikož se na něm nepodařilo dohodnout to nejdůležitější – tedy vzájemné postavení Abcházie a Gruzie – boje pokračovaly s podporou ruské armády na abcházské straně.

V létě 1993 byla sice podepsána dohoda o stažení gruzínských i severokavkazských vojenských jednotek z Abcházie, ale nestalo se tak a o dva měsíce později Abcházci za pomoci ruské armády vytlačili gruzínskou armádu až za řeku Inguri, která dnes tvoří hranici mezi Gruzií a Abcházií (gruzínskou stranou nazývanou jako „administrativní hranice“). Hned po převzetí moci Abcházci začaly masakry civilistů, zejména v Suchumi. Během etnických čistek, na kterých se mimo jiné podílely severokavkazské jednotky pod vedením neblaze proslulého teroristy Šamila Basajeva, bylo pozabíjeno až 30 tisíc lidí, převážně Gruzínů. Dalších asi 250 tisíc uprchlo do Gruzie, kde valná většina z nich zůstala dodnes.

JIŽNÍ OSETIE: OŽIVLÝ NÁROD NEBO RUSKÁ HRAČKA?

Území dnešní Jižní Osetie bylo nejprve součástí království podřízeného Perské říši, na konci 18. století přešlo pod území Ruska. Teprve poté se začala formovat osetinská identita z jednotlivých klanů. Kolem roku 1920 se objevily první gruzínsko-osetinské spory, byly však tvrdě potlačeny gruzínskou národní gardou a brzy poté byla Jižní Osetie začleněna do Gruzínské SSR jako autonomní oblast. Toto začlenění částečnou nezávislost umožňovalo a kupříkladu osetština se běžně učila ve školách.

Jihoosetská lidová fronta v roce 1989 požadovala posun od autonomní oblasti k autonomní republice v rámci Gruzie, tedy stejné postavení, jako měla Abcházie či Adžarie. Gruzie však naopak zrušila autonomii Jižní Osetie úplně. To vedlo k vyhlášení nezávislé republiky, uspořádání voleb a válce, v níž se vojska obou stran dopouštěla zvěrstev na civilním obyvatelstvu, pročež 100 tisíc Osetinců uteklo do Severní Osetie a 23 tisíc Gruzínců do Gruzie. V roce 1992 Gruzie souhlasila s příměřím, aby se vyhnula rozsáhlé konfrontaci s Ruskem, a po jednáních uzavřela s Jižní Osetií dohodu o neútočení.

OZBROJENÝ KONFLIKT V ROCE 2008 A ČÁSTEČNÉ UZNÁNÍ

Sotva v srpnu 2008 znovu vzplanuly boje mezi gruzínskou a jihoosetskou armádou, ze severu na pomoc přispěchalo Rusko. Gruzie se ale rozhodla dobýt největší jihoosetinské město Cchinvali, což vedlo k reakci ruské armády příležitostně útočící i na cíle v Gruzii mimo území Jižní Osetie – proto se také často hovoří o rusko-gruzínském konfliktu.

Celou čtrnáctidenní válku provázelo ve velké míře násilí na civilistech, jehož se dopouštěly všechny zúčastněné strany. Důsledkem byla také nová vlna asi 30 tisíc uprchlíků směřujících do Gruzie. Jihoosetská armáda vzápětí zlikvidovala gruzínské vesnice v dostatečné míře na to, aby velké části gruzínských uprchlíků efektivně zabránila v návratu. Nastalé situace využila také Abcházie a zaútočila na pozice v Kodorské soutěsce – v podstatě jižní vstupní bráně do Abcházie, dosud obsazené gruzínskou armádou, která se bez většího odporu stáhla. Po 14 dnech od prvního výstřelu byla mezi všemi zúčastněnými stranami podepsána mírová dohoda.

Velmi brzy po konfliktu Rusko oficiálně uznalo Abcházii a Jižní Osetii jako nezávislé státy, následovala jej Nikaragua, Venezuela a také tichomořský ostrov Nauru. Nabízí se otázka, kdy byl naposledy někdo z Nauru v Jižní Osetii či naopak, a některé zdroje hovoří o tom, že uznání bylo spojeno s finanční pomocí od Ruska ve výši 50 milionů dolarů, což činí v přepočtu více než 80.000 Kč na každého naurského obyvatele.

Naopak především Evropská unie a Spojené státy americké podporují tzv. územní celistvost Gruzie, stejně jako Česká republika, která kromě tiskových prohlášení ministerstva zahraničních věcí dodává Gruzii raketomety, houfnice, tanky, bitevní letouny a munici. Zajímavé ale je, že podle výsledků nezávislé vyšetřovací komise Evropské unie konflikt v roce 2008 vyvolala Gruzie, i když Rusko přispělo k jeho eskalaci.

SOUČASNOST, ZÁVISLOST A BUDOUCNOST

Abcházie i Jižní Osetie v současné době fungují nezávisle na Gruzii, ale už jen vzhledem k nedostatku jiných geografických sousedů se nemohou vyhnout závislosti na Rusku, které obě země finančně podporuje, jejich obyvatelům ochotně vydává ruské pasy a jistě by je podpořilo i vojensky, pokud by došlo k obnovení násilných interakcí s Gruzií. Abcházie i Jižní Osetie se snaží prezentovat jako moderní země směřující k funkční demokracii. Ovšem zhlédnutí reportáže z oslav vyhlášení jihoosetinské nezávislosti, kde slova ministra zahraničí Murata Džioeva o vyhlášení státu odpovídajícího mezinárodnímu právu skoro nejsou slyšet přes střelbu ze samopalů, nutně vyvolává úsměv na rtech.

Zatímco v Jižní Osetii lze pozorovat významné tendence k tomu, aby se – stejně jako Severní Osetie – stala součástí Ruska, Abcházie by nejraději svoji nezávislost posílila. Díky atraktivnímu černomořskému pobřeží, které má ekonomický potenciál v rozvoji turistického ruchu, to nemusí být úplně nereálné. Oproti tomu Jižní Osetie, kde v podstatě jediné spojení se světem umožňuje Rokský tunel vedoucí skrz horský hřeben do Ruska, příliš možností ke svému nezávislému rozvoji nemá.

[1] Lavrentij Berija byl ve 30. letech jedním z vykonavatelů stalinových čistek v Sovětském svazu. Po Stalinově smrti v roce 1953 usiloval o zisk jeho postu, brzy však byl vytlačen Nikitou Chruščevem a následně popraven.

Martin Hyťha, koordinátor projektu podpory občanské participace a nezávislé žurnalistiky na Kavkaze

článek vyšel v č. 25 časopisu PŘES

Zničená vládní budova v Suchumi stále připomíná válečný konflikt v roce 1993. Foto: Milan Štefanec.

Více k tématu najdete přímo na webu Cesta iniciativy »