Program Cesta iniciativy z organizace NESEHNUTÍ již více než 10 let podporuje organizace, iniciativy, i jednotlivce v Arménii a Gruzii. Jak spolupráce probíhá a jaká je tamnější situace?
V Arménii působí Cesta iniciativy od roku 2014. Program je součástí NESEHNUTÍ a zaměřuje se na podporu a rozvoj tamní občanské společnosti. Práce Cesty iniciativy probíhá zejména v odlehlejších horských regionech, kde podporujeme místní organizace v občanských kampaních. Kampaně mají za cíl pomáhat znevýhodněným skupinám, propojovat mladé aktivní lidi nebo rozvíjet společenský život a participaci. Již od roku 2011 Cesta iniciativy také působí v Gruzii. Díky projektu odstartovaného v roce 2021 podpořila přes deset tamních iniciativ v místních kampaních a projektech, jež cílily na zlepšení situace v jejich nejbližším okolí.
O Arménii a Gruzii nám budou vyprávět Alena Marčková a Jaromír Němec. Oba v programu Cesta iniciativy pracují mnoho let a pomáhají v těchto zemích místním lidem a iniciativám.
V čem spočívá vaše činnost v NESEHNUTÍ v souvislosti s Arménií a Gruzií? Můžeme začít s tebou, Aleno?
Alena: V NESEHNUTÍ působím jako koordinátorka našich aktivit v Arménii od roku 2019, ale v Arménii působíme déle.
Jaromír: Pracovali jsme tam mezi lety 2013 a 2015. Pak jsme si dali pauzu a v roce 2018 jsme naši působnost obnovili.
Alena: Mezi naše aktivity patří budování vztahů s místními aktivisty*kami. Snažíme se pochopit tamní situaci, abychom naše aktivity nasměrovali na správnou cestu, a aby náš projekt byl přínosný pro společnost. Chceme podpořit i jednotlivce a aktivisty*ky, kteří*ré se snaží změnit život v těch zemích. Často se jim nedostává tolik podpory ze strany velkých mezinárodních i místních společností či organizací.
Čím konkrétně se v Arménii zabýváte?
Alena: Snažíme se najít motivované lidi, kteří mají chtějí změnit tamnější dění a propojovat je s dalšími lidmi nebo skupinami podporující stejnou myšlenku. Soustředíme se spíše na menší regiony, abychom šli více do hloubky. Pomáháme lidem a skupinám naplánovat konkrétní kroky pro dosažení jejich cílů a podporujeme je i menšími finančními mikrogranty. Příspíváme také vzdělávacími aktivitami a pořádáme konference typu Barcamp, kam zveme lidi z dalších regionů nebo zemí, ale také české lektory*ky a experty*ky. Barcamp slouží hlavně pro sdílení zkušeností a kontaktů. Navíc organizujeme stáže do České republiky, díky kterým se snažíme ukázat dobrou praxi a zkušenosti místních aktivistů*ek. Zároveň je to i příležitost k vytváření vazeb pro budoucí spolupráci.
Jaromíre, můžeš nám říct teď něco o sobě a o svém zaměření?
Jaromír: V Cestě iniciativy jsem od roku 2015 a celou tu dobu pracuji v Gruzii. Prvních 7 let jsem pracoval i v Abcházii, což je formálně část Gruzie, která ale fakticky funguje samostatně a je okupovaná Ruskem. Poslední dva roky také spolupracuji s Alenou v Arménii. Zaměřujeme se především na tři hlavní věci. První jsou občanské kampaně. Pomáháme lidem najít téma a naplánovat ho do podoby občanské kampaně, které by měly vést k dlouhodobým a udržitelným výsledkům a změn v společnosti. Dáváme odbornou podporu a propojujeme je s odborníky*cemi.
Snažíme se vyhnout práci ve velkých městech. Jdeme více do hloubky regionu.
Tematické zaměření iniciativ se víceméně kryjí s tím, co dělá NESEHNUTÍ. Poskytujeme iniciativám základní expertízu a podporu od ekologických témat přes práva žen, domácího násilí, až po podporu demokracie obecně. Poslední dobou jsme se v Gruzii zasazovali*y za transparentnost voleb.Za druhé nám jde i o sdílení zkušeností a síťování. K tomu slouží zmiňované barcampy, které jsme organizovali například v Arménii a Gruzii, kam jsme zvali aktivisty*ky z Arménie, Ázerbájdžánu a dalších zemí, kde působíme. A za třetí jsou to zmiňované stáže do ČR.
Mohli*y byste v krátkosti popsat, jak nyní vypadá politická situace v Arménii a Gruzii?
Alena: Myslím, že NESEHNUTÍ má štěstí na složité regiony. Kavkaz byl vždy výbušný, tam nikdy nevíš, co se stane zítra. V Arménii byl poslední rok víceméně klid, v porovnání třeba s Gruzií, ale proběhl tam Karabašský konflikt. Na hranicích není takový klid, jaký bychom si přáli. Dochází k potyčkám kvůli nevyjasněným vedením hranic mezi oběma zeměmi. Palčivá je i otázka obyvatelstva Náhorního Karabachu, které muselo opustit své domovy během jednoho týdne. Šlo o více než sto tisíc lidí, kteří neví, zda a kdy se můžou vrátit domů. Mírová dohoda s Azerbajdžánem není kvůli přetrvávajícím neshodám dosud uzavřena. Azerbajdžán před týdnem prohlásil, že Arménie je fašistický stát a je třeba s ním něco udělat. Karabašské války se v Arménii od doby, co tam pracuji, odehrávaly skoro každý rok. Někdy trvaly déle než měsíc, někdy jen dva dny, ale vždy s sebou nesly oběti. Pro arménskou společnost je to velké téma. Říká se, že Karabach je srdcem Arménie, téměř každý Armén tam má své příbuzenstvo.
Velkou roli hraje i Rusko, které po karabašské válce v roce 2020 poslalo své „mírutvorce“ aby chránili území Karabachu. V roce 2023, kdy jsme pořádali Barcamp v Arménii, začala další válka v Karabachu. Válka předtím visela ve vzduchu, ale nikdo nevěděl kdy a v jakém rozsahu bude. Za dva dny arménský Karabach přestal existovat, bylo to velmi rychlé. Rusko dovolilo, aby tohle Azerbajdžán udělal. Žádní arménští vojáci tam nebyli, lidé neměli možnost zemi zachránit.
Karabach je srdcem Arménie.
Arménie je nyní v pasti. Z jedné strany je Azerbajdžán, který stále vyhrožuje a posouvá hranice. Na území Arménie je asi od roku 2021. A na druhé straně je Turecko a s ním zavřené hranice. Jediná otevřená hranice zůstává ze strany Gruzie, a pak ze strany Íránu, který podporoval Arménii. Rusové s Ázerbájdžánem a Tureckem v Karabašské válce tlačili na to, aby byl otevřen Zangezurský koridor. Tedy cesta vedoucí přes území Arménie by spojila enklávu Azerbajdžanu u hranic s Tureckem. Tím by část území Arménie byla okupována a používána Azerbajdžánem. Rusko tuto situaci také chtělo kontrolovat ze zištných důvodů. Pouze Írán podporoval v Arménii v protestech proti koridoru také proto, že koridor měl procházet velmi blízko hranicím Íránu, což Írán vnímal jako bezpečnostní riziko. Po politických změnách v Sýrii, když padl režim Asada, Írán ztratil jediného spojence a nakonec uzavřel dohodu s Ruskem. Tím Írán přestal protestovat proti otevření koridoru.
Arménie nevytváří pro každodenní život tamních obyvatel jednoduché podmínky. Na druhou stranu je však i velmi zajímavá, komplexní a krásná země.
Když jsme se už bavily*i o ruském vlivu, v Gruzii ruská okupace trvá už od roku 2008. Jak obecně politická situace vypadá v Gruzii dnes a má naději se dostat z ruské okupace?
Jaromír: Co si pamatuji, tak ještě v roce 2021 bylo dění v Gruzii stejné jako v normálních demokratických zemích. Dramatická změna přišla jaře 2023, kdy byl první pokus o přijetí tzv. zákona o zahraničních agentech. Ten spočíval v tom, že neziskové organizace a média, které mají více než 20 % z rozpočtu ze zahraničí, měly tuto skutečnost hlásit a registrovat se do státního systému. Po velké vlně protestů vláda Gruzínského snu zákon sice nestáhla, ale parlamentem neprošel. K zákonu se vrátili na jaře 2024, a to už byli důslednější. Zákon prošel i přes to, že v ulicích Tbilisi a dalších městech bylo desetitisíce demonstrujících. Navíc byla přijata celá řada dalších problematických zákonů, které jdou proti standardním demokratickým podmínkám. Například „zákon o osobních údajích“, kde zaměstnavatelé*ky jsou povinni*y referovat nejen o majetkových poměrech svých zaměstnanců a zaměstnankyň, ale i například o jejich sexuální orientaci. To nám přijde naprosto absurdní. Byl tam přijat i zákon o převodech nezdaněných peněz z offshorových rájů, což velmi vyhovuje hlavnímu hybateli věcí v Gruzii – Bidzinovi Ivanišvili, zakladateli Gruzínského snu.
Zaměstnavatelé*ky jsou povinni referovat nejen o majetkových poměrech svých zaměstnanců, ale i o jejich sexuální orientaci.
Gruzínský sen vládne od roku 2012. Poslední volby, které se konaly 26. října 2024, jsou čtvrté v řadě, které Gruzínský sen vyhrál. Vítězství v posledních volbách je oproti minulým velmi sporné. Gruzínský sen sestavoval jednobarevné vlády – v Gruzii není zvykem uzavírat vládní koalice jako ve většině demokratických zemí. Do roku 2023 ve společnosti rezonovala témata okupovaných území – Abcházie a Jižní Osetie. Objevovaly se pokusy o sbližování, ale podle mě byly spíše formální.
Gruzínský sen zvítězil už počtvrté, což je důvod probíhajících protestů. Jak je možné, že strana byla přes občanský odpor znovuzvolená? Můžeme se bavit o demokratické zemi?
Jaromír: Obávám se, že ten poslední rok už moc ne. Ty poslední říjnové volby byly prokazatelně podle zpráv zahraničních i místních pozorovatelů zfalšované. Podle oficiálních výsledků získala ve volbách strana Gruzínský sen 54 %, což je výrazná většina. A nad tím se pozastavují insideři i mezinárodní pozorovatelé, protože to neodpovídá statistice. Navíc jsou zdokumentovány stovky přímých volebních podvodů jako uplácení voličů*ek a odebírání občanských průkazů těm, kteří potenciálně chtěli*y volit někoho jiného. EU a USA výsledky voleb neuznaly. Po volbách probíhaly demonstrace na konci října a na začátku listopadu, potom to trochu utichlo. Další rozbuška byla asi 28. listopadu. Premiér současné i předchozí vlády, Irakli Kobachidze, vyhlásil pozastavení jednání Gruzie s EU o jejím vstupu. Což bylo téma zejména posledních tří let, kdy Gruzie postupně směřovala k EU. Potom začala válka v Ukrajině.
Volby v Gruzii? Uplácení voličů*ek i odebírání občanských průkazů, aby nemohli*y volit.
Jaromír: Gruzie s Ukrajinou a Moldavskem nebyly v první fázi úplně kandidátské země pro vstup do EU, ale pak během dvou-tří let dostaly kandidátský status. V Gruzii dlouhodobě více než 80 % lidí souhlasí s proevropským směřováním. Vláda Gruzínského snu celou dobu deklaruje, že s tímto směřováním souhlasí, ale konkrétní kroky tomu vůbec neodpovídají. Už zmiňovaný zákon o zahraničních agentech, přezdívaný „ruský zákon“ (protože je výrazně podle ruského vzoru), funguje jako důležitý nástroj k umlčování opozice, nepohodlných a kritiků. V pozadí hrají další šarády směřující ke sbližování s Ruskem, což je v rozporu s jejich proevropskou rétorikou.
Alena: Musíme pamatovat na to, že v Gruzii lidé žijí spíš v horských regionech. Existují velká města jako Tbilisi a Batumi, ale lidé spíš žijí ve vesnicích. Informace dostávají hlavně z televizí, díky kterým má vláda možnost ovlivnit elektorát před volbami. Také kvůli tomu, že gruzínská společnost nežije ve velkých městech, nemají možnost si najít normální práci. Existuje velké procento lidí, které jezdí do zahraničí kvůli práci. Jezdí převážně do Ruska díky společným hranicím, i díky tomu, že z dob Sovětského svazu lidi umí často rusky. Ruská média mají také nemalý podíl v ovlivňování obyvatelstva.
Lidi migrující za prací do Ruska přináší tamější mentalitu a zvyky do Gruzie, do svých rodin.
Lidé migrující za prací do Ruska přináší i ruskou mentalitu a zvyky do Gruzie a do svých rodin. To je další faktor ovlivňující volby. Pak tedy i zmiňovaná televize, na kterou se dívají spíše starší lidé, protože nová média moc nepoužívají. Velký vliv na ně mají také místní autority, jako starosta nebo kněží, kteří jsou taky provládní, jinak by získali tu pozici. Místní lídři například obyvatelstvu řeknou koho musí volit, jinak nedostanou sociální příspěvek.
Jaromír: V Gruzii existuje také pracovní migrace do Evropy a Ameriky, kde vznikla velká diaspora, asi kolem 300 000 gruzínců. Také probíhá vnitřní migrace, kdy z vesniček odcházejí do větších měst jako Tbilisi, Batumi, nebo Kutaisi. Vylidňování je v Gruzii docela problém, právě ve vesnicích zůstávají převážně staří lidé.
Ať už vládne kdokoliv, tak chtějí, aby byl zachován status quo.
Co se týká vztahů můžu a žen a jejich postavení, v Gruzii je většinou muž tou autoritou v rodině. V případě, že muž jezdí za prací do Ruska, předá odpovědnost za tu rodinu starostovi, který ovlivňuje občany v tom, koho volit. Není překvapivé, že Gruzínský sen konkrétně v Akhalkalaki, kde žije většina Arménů, získává kolem 85 % hlasů. Ale dlouhodobě v místech, kde je velká pracovní migrace do Ruska, je velká tendenci podporovat stávající režim. Ať už vládne kdokoliv, tak chtějí, aby byl zachován status quo.
Alena: A podle výzkumů gruzínská i arménská společnost vnímá proevropský směr rozvoje úplně jinak. A rozdíl vnímání je i ve věkových rozdílech. Pro starší lidi proevropský směr znamená určitá úroveň života, jako sociální podmínky, ekonomické možnosti, finanční rozvoj rodiny. Pro mládež EU znamená spíš hodnotové postoje jako svoboda a svobodné vyjadřování. Starší lidé si vyberou většinou stabilitu, protestují spíš mladší lidé.
Stejným způsobem to funguje i v Arménii, protože situace v regionech je stejná jako v Gruzii, kdy lidé odjíždí do práce do Ruska. Jen občas se někdo dostane do Evropy. Rozdíl mezi Gruzií a Arménií je, že Gruzie má volný vstup do EU, tedy nemusí dostávat vízum, ale Arméni mají otevřené dveře jen do Ruska. I když mladí nejsou se situací v souladu, tak ten otec řekne: „No ale díky mé práci v Rusku máte máte chleba na stole, tak budete dělat co vám řeknu.“
Jaké podle vás existují mýty a předsudky vůči Arménii a Gruzii?
Alena: Ve velkých městech je to více volnější, je více svobody pro ženy a obecně pro mladé lidi. Když se ale dostaneme do vesnice, tam já jako žena nesmím sama chodit ven. Jako cizinka si sice můžu sama sednout do kavárny, ale pro místní je to velmi překvapující. Stejně jako styl oblékání, pokud si vezmu užší kalhoty nebo kratší sukni, jsem v podstatě chodící terč. Podle místních ale žena hraje velkou roli v rodině, i když ne tak velkou jako muž.
Ve vesnici já jako žena nesmím sama chodit ven.
Když v regionech dál od Jerevanu připravujeme vzdělávání či trénink, snažíme se dát místním ženám možnost přivýdělku. Můžou vařit jídlo nebo uklidit prostory v místě akce. Naši partneři je pozvou, ale ráno nikdo nepřijde. Ženy pak sdílí, že je manžel nepustil, protože nesmí chodit mezi cizí lidi, především cizí muže. A to se týká i starších žen.
Jaromír: Ty města jsou takový více liberální a je to vidět i na maličkostech. Například na severozápadě Gruzie, blízko hranic s Ruskem, nesmí ženy kouřit na veřejnosti. Kouří tajně, v 21. století.
Alena: Nebo po rozvodu se manžel může znovu oženit, ale rozvedenou nikdo nechce, protože ona už měla jednoho manžela. Také se stává, že člověku vybere manželku nebo manžela rodina a nesmí to odmítnout, musí trpět celý život.
Jaromír: Měli jsme plánování v Arménii v městečku Gavar, kde běžně rodiče dětí plánují jejich budoucí sňatky. Místní iniciativa, kterou tam podporujeme, chce řešit rekonstrukci místního parku, což pro nás je rozvojová věc. Během plánování se ukázalo, že stereotypy v té společnosti jsou tak silné, že neexistovalo, aby žena šla do parku sama. Protože okamžitě se dostane do řečí ve společnosti i v rodině. Cílem iniciativy je udělat z toho místa místo pro život, kam budou moci chodit rodiče s dětmi, budou se tam pořádat akce a podobě. Což je u nás v ČR taková banalita. Pokud se to ale povede, bude to veliký progres v téhle relativně konzervativní společnosti.
Jaká osobní zkušenost s Gruzií a Arménií vás nejvíce ovlivnila?
Jaromír: Za mě asi ten šok z tohom jak se situace může rapidně změnit, jak to může ovlivnit vláda, ale i jeden bohatý člověk. Gruzie byla dlouho považovaná za demokratickou zemi směřující k EU a za dva roky se to takhle změnilo. A nevíme, jak se situace bude vyvíjet dál. S našimi partnerskými organizacemi a iniciativami budeme vymýšlet, co budeme dělat příští rok. Protože jsme se tam v roce 2023 naplánovali*y nějaké aktivity, které teď nedávají smysl. Naštěstí naši partneři uvažují v dlouhodobějším horizontu, takže pak myslí na to prosazování demokratických hodnot nebo oslovování veřejnosti.
Alena: Pro mě to samé, protože v Arménii jsem nastoupila do projektu právě po arménské sametové revoluci v roce 2018. V té době bylo vše otevřené a rozvolněné, lidí si mohli realizovat své sny. Ale pak každý rok byla rána. Já si nepamatuju ani jeden z těch pěti let, co pracuji v Arménii, že by nepřišla válka, nebo vojenský konflikt, nebo nějaký krach.Obdivuji, jak to tamní společnost zvládá, jakou sílu mají naši partneři*ky, nebo aktivisti*ky, s kterými spolupracujeme. Přesto s úsměvem na tváři řeknou: „to zvládneme, to má své řešení, jenom je ho potřeba najít“. Ale pozitivní překvapení bylo, když naše partnerská organizace si splnila vytyčené cíle na 5 let a ze sedmi jich měli už na konci roku splněné tři. Nevím odkud čerpají tu svoji energii a sílu, a to s minimálními financemi. Velmi mě motivují v mé vlastní práci.
Arménie je země, která si zaslouží pozornost.
Co byste chtěli*y, aby o Gruzii a Armenii lidé věděli*y tady u nás v Česku, co se třeba často přehlíží?
Jaromír: Když se bavím mimo tu naši neziskovu bublinu a říkám, že pracuji v Gruzii a Arménii, přijde první otázka: „to se nebojíš?!“ Přijde mi důležité zmínit, že v Gruzii bezpečně je. Musíte si dát pozor na šejdíře, taxikáře*ky, ale to u nás taky. Ale obecně větší města jsou klasické moderní města a nejedná se o rozvojovou zemi, jak se mylně hodně lidí domnívá. Třeba čipové kartičky nejen na metro používali dávno před námi. Ale potvrzuje se klišé, že všichni v jižním Kavkazu jsou hodně pohostinní.
Je to bezpečné i pro ženy? Zmiňovali*y jste, že žena tam nemůže nikam chodit sama. Co se stane, když jde sama do kavárny, jde pouze o zlé řeči?
Alena: Ve velkých městech se nebojím být sama.Ale kdybych musela jet třeba do horské oblasti sama, to bych asi neudělala. Vyhledala bych si někoho místního jako doprovod, nebo nějakého partnera/kamaráda. Proto jezdíme vždycky dva z důvodu bezpečnosti i komfortu.
Chtěla bych, aby česká společnost věděla, že Arménie je země, která zaslouží pozornost. Teď je na rozcestí a hodně záleží, jak situace dopadne a jaký směr si arménská společnost vybere. Hodně záleží i na postoji EU, protože někteří lidé čekají na spravedlnost. Třeba ti, co opustili Karabach a čekají na nějaké vyjádření ze strany EU, nebo alespoň nějaký zájem o jejich životy. A pokud to neudělá USA a EU, tak to udělá Rusko. Tím opět dáme půdu pod nohy Rusku, aby byla víc stabilnější.
Zákon proti LGBTQ+ propagandě postihuje vše od filmů, umění, pořádání akcí…
Jaromír: Ještě co se týká třeba tématu LGBTQ+ komunity, což je obecně na Kavkaze silný téma, pozice lidí ze sexuálních menšin je strašně složitá. Poprvé jsme byli*y na Kavkaze v roce 2014 kde jsme plánovali*y s iniciativou, která se snažila zlepšit postavení lidí z LGBTQ+ komunity. Při tom plánování se dělala mapa klíčových hráčů*ek podle vztahu k tomuto tématu na škále pozitivní–negativní. Nejvíc na té negativní straně byly rodiny lidí patřící k sexuální menšinám. To jen k ilustraci, jak je v té společnosti hodně zakořeněné, že to není normální.
Toto téma se strašně často používá v Rusku i v Gruzii při propagandě proti EU. Protože tam jsou ti „teplouši“ a „lezby“, a tam vás „předělají“. Navíc v Gruzii bylo v září přijatý zákon „proti LGBTQ+ propagandě“, který je strašně široce zaměřený. Postihuje vše od filmů, umění až po pořádání akcí, jednoduše vše kde se objeví neheterosexuální vztahy. Je také zdokumentováno mnoho útoků na představitele LGBTQ+ komunity. To postavení je tedy problematické a speciálně v těch regionech, ve vesnicích. Podle mě tam je lepší strategie se skrývat nebo odejít do měst, nebo dokonce do zahraničí. Spousta lidí z této komunity čeká, jak to dopadne s protesy, potom se chystají do Evropy, kde ty podmínky pro život budou výrazně lepší.
Alena: Ještě k naší práci v regionech. Snažíme se podporovat místní občanské kampaně a jde nám o to, aby námi podporované iniciativy dosáhly viditelných změn. Nemusí jít o celostátní změny, stačí i změny na lokální úrovni. A podařilo se nám za ty roky našeho působení s tamní iniciativou změnit zákon o využití vody v horských regionech, aby byla regulovaná práce malých hydroelektráren. Pitná voda je v Arménii velký problém kvůli znečištění jezera. Také díky naší podpoře vyrostly některé organizace, které mají vliv na společnost.
Arménie a Gruzie zůstávají komplikované, zároveň krásné – nejen svou historií a krajinou, ale především odhodláním těch, kteří zde pomáhají srdcem.
Arménie a Gruzie jsou země plné kontrastů – na jedné straně čelí složitým politickým, sociálním i ekonomickým výzvám, na straně druhé v sobě skrývají neuvěřitelný potenciál a sílu místních komunit. Práce Cesty iniciativy a dalších organizací ukazuje, že i v nejistých časech lze podporovat občanskou společnost, posilovat aktivní jednotlivce a napomáhat k pozitivním změnám. Ať už se jedná o boj za spravedlnost, rozvoj regionů nebo prohlubování demokratických hodnot, snaha těchto lidí je důkazem, že i malé kroky mohou vést k velkým změnám. Arménie a Gruzie zůstávají komplikované, ale zároveň krásné – nejen svou historií a krajinou, ale především odhodláním těch, kteří zde pomáhají srdcem.
